Pojď v zahrady mé, duše unavená,
plod nedám-li ti, dám ti aspoň stín,
kde vnořena svých vlastních do hlubin
snad uslyšíš, co v ňadrech kosmu stená.
Muž jaká záhada! Taj jaký žena!
Buď Sisyph, který jednou balvan zdvih’,
zas proň se shýbá, když mu spadl v mih,
až ztichneš v sled jak ve zátoce pěna.
Pojď v zahrady mé, duše unavená,
a poznáš, vším jak vládne jeden duch
a sterou maskou jeho jak jest Změna!
Jak vše se svírá u jediný kruh,
ten Život zvi neb Smrt anebo Bůh –
Pojď v zahrady mé, duše unavená!