Mrtev leží král don Sancho, Bellidem jenž zavražděn, oštěp docela jej proklál, nad tím velký žal a sten.
Kolem něho v pláči stojí z Castilie grandů květ, Cidovi však nejhloub k srdci padla tato běda běd.
Oči v slzách potopené toto hlasně hovořil: „Vládče můj, ó Sancho králi, neblahý, ach den to byl,
když jsi proti vůli svojí obléhat Zamoru táh, kdo ti k tomu radil, král před Bohem ten neměl strach.
Spůsobil tím, že jsi zrušil rytířstva ten platný řád“ – Vzpomenuv pak na poměry, v ticho velkým hlasem vpad.
„Šlechetný ať rytíř vstane, dřív než den se skryje tmou, Zamoru ať vyzve k boji za tu zradu strašlivou!“ –
Odhodláni byli všichni, v boj však žádný nevytáh, před Gonzalem měli všichni i před jeho syny strach.
Neb to statní hoši byli, každý z nich svou silou znám. Vstali a na Cida zřeli, zda to nepodnikne sám.
Sotva Cid to zpozoroval, povstal čině tuto řeč: „Dobře víte, na Zamoru nelze mi se vydat v seč.
Nebo přísaha mne váže, ale rytíře vám dám, za Kastilii ať v boj jde; on když bude státi tam,
věru, sami nepoznáte, že bych já tam nestál sám!“ Ordoněz Diego povstal, králi ku nohám jenž leh,
Larů výkvět, zdoba vlasti, Kastilčanů zdoba všech. Drsným promluvil tu hlasem, až všem zatajil se dech:
„Rodrigo když odpřísahnul to, co neměl přísahat, netřeba mu k tomu boji zástupce si jmenovat.
Rytířů zde ještě jiných stejné cti i zdatnosti jako on, že udatný jest, přiznávám to s radostí.
Jestli svolíte však k tomu, sám chci boj ten podstoupit, mrtvolu svou v sázku dáti, chci se bíti, krále mstít;
dobrý leník svému králi musí vždy rád k službám být!“
Cookies on Poetry Cove