„Jen se, braši, protáhněme
v staré matce zemi!
pijme tam, co nalezneme,
všemi ručejemi:
vždycky staré Síly
vzdor a vytrvalost,
k velikému cíli
houževnatost, stálost!
Neoblomné vytrvání
proti každé bouři,
proti větrům odhodlání,
když se z vrchů kouří,
zhrdu proti blesku,
když nám sjíždí po pni,
třeba v hromotřesku
bouře předpotopní!
Vědomí, že my to nesem,
v čem ty vichry třeští,
a že my se nezatřesem
v krupobití, v dešti.
Větve mají právo
prohýbat se vánkem,
nám je v zemi zdrávo
nekonečným spánkem.
Náš však spánek – to zdroj bytí;
základny jsme všeho
odvěkého v zemi žití,
bezdna nezměrného!
Na nás mladé listí,
na nás květ a plody,
vše, co zrá, se čistí,
pouští ve závody.
Naše jest jen země vůně,
čerstvá vůně hlíny,
naše taje v skalin lůně
s hrobů tmou a stíny;
tmou se nejlíp život chytá
prvních vláken matky,
tmou se živí, vře a splítá
veškerý taj látky.
Jen se, braši, protáhněme
v staré naší zemi,
dokavad k ní pevně lneme,
žijem, třeba němy.
Šťáva, která běží
a se námi třese,
nový život svěží
věčné hmoty nese!“