Pierrot ubohý kdys rád měl Columbinu.
Co platno bláznu to, když ona nechtěla?
Ji lákal do háje i do besídky stínu,
v ní viděl démona, sylfu i anděla.
Ó jednou, jednou jen ji držet na svém klínu,
svůj život celičký by dal rád za vteřinu,
by jeho polibky se šťastna spíjela,
by nerozeznal rty víc vína od rubínů
Pierrot.
Chtěl samý nektar pít a napil se jen blínu,
tvář jeho zoufalstvím jak vápno zbělela
a duše odvahy víc za mák neměla,
sám sobě soudcem byl, nad sebou zlomil třtinu,
stín bledý, pod očma jen zaschlých slzí špínu,
Pierrot!