Velký hlomoz rozléhá se zbraní, křiku, v hlasů vádě v Burgosu tam ve paláci, kde dlí velcí pohromadě.
Vychází ze síně svojí král i s celým dvorem právě, potká Jimenu Gomeza u paláce bran tu právě.
Oplakává otce svého, kadeř svou má rozpuštěnou, Rodrigo z Bivaru za ní s dýkou kráčí zkrvavenou.
Hrdého tu zřeli mládce obličej hned ohněm vzpláti, Doňu Jimenu když slyšel hrozně takto žalovati:
„Právo své ždám, dobrý králi, a na zrádcích chci se mstíti, mají-li ti synové tví a jich skutky k plesu býti!
Král, jenž nekoná zde právo, nezaslouží krále jméno, z ubrusu chleb jísti nemá, nebuď jemu poslouženo.
Zrozena jsem, věz ó králi, mezi předky vznešenými, Pelayovi když šli v pomoc s zástavami Kastilskými.
Kdyby tak nebylo tomu, stejnou zůstane páž tvoje, malé zde by krutě mstila, přísně soudíc velkých roje.
A ty, hrozný vražedníku, dýku krvavou v své dlani protkni útlým hrdlem mojím, k drsné ráně již se sklání.
Nešetř mne, spíš zabij, zrádce! Co ti po tom, ženou že jsem? Spravedlnost od tebe žádá slyš, Jimena Gomez s děsem.
Prvního, žes reka zabil, nejlepšího v boje vzdoru, který obrance je víry a je hrůzou Almansoru;
co však platno, drzý chlapče, že zde tupím tě a haním, od tebe smrt, zrádce, čekám, netoužím, se neubráním.“ –
Jimena když uviděla, Rodrigo že neřek slova, ano spíš, že chopil úzdu na oře se vhoupnuv znova;
na všecky kol zrak obrací a je zapřísahá v lkání, zříc, že nikdo nejde za ním, volajíc: „Ó pomstu, páni!“
Cookies on Poetry Cove