Den podzimní se stmíval ve svém sklonku, a vítr zpíval píseň nevlídnou, kdy v slať, již zdobil vřes mořem svých zvonků, jsem zanes’ maně nohu neklidnou.
Do kola hvozd se táhnul ku obzoru teď prořidlý, neb dávno větru dech smet’ listí žluté v bouřném rozhovoru a poházel jím sivý, smutný mech.
Slať přede mnou se v nekonečno táhla, tam přeslička, tam kleč, tu chumáč třtin, v jich trsy ob čas ruka větru sáhla a zčeřila je – pod nimi vln klín
se zachvěl bledým stříbrem okamžitě; tam tůně s odkvetlým jsou leknínem, babího léta opozděné sítě se jako lehké nitě mihly v něm.
List javoru, list buku a list břízy nes’ mnohou perlu rosy v škebli své, to poslední šperk na obrubě řízy plá matky země, kterou zima rve.
Klid ovšem dýchal stromů haluzemi, jež zřely v šedé nebe bez listí, klid nebem tíh’ a klid se snášel k zemi, jej ani havran, za svou kořistí
jenž vysoko let’ kruhem nebe valným co černý bod, nezrušil na chvíli, a přece, přece nitro citem žalným se svíralo na prahu mohyly!
Tou kolem celá příroda zde byla, a klid, jenž jejím sirým srdcem táh’, to píseň, v které zmíral žár a síla, v níž léta sláva dlela na marách!
A k sobě v zamyšlení já jsem pravil: Co naříkáš na stáří, mdlobu, pád? zde větší obr, než ty jsi, se znavil a klidně svléká sváteční svůj šat.
Zde příroda se klade k odpočinku, proč ty jen chtěl bys věčnost mládí mít? Hle, rosné perly má jen v zvadlém vínku a „s bohem“ jest jí mroucího dne svit.
Jak možno, ty, část její nepatrná, bys žádal za pouť životem svým víc? Dost, duše když se netkla viny skvrna, dost, když máš slzy lidských zřítelnic!
Ó umři klidně – ano umři s pýchou, tys byl, jak vlna, strom, jak motýl, pták, tys cítil, pěl v noc bouřlivou a tichou, byl’s člověk celý – tobě slétla v zrak
zář pravdy a zář krásy, proto tiše slož hlavu v mech, až všemohoucí čas dá tobě píti z klidu zlaté číše, věř, píti budeš nesmrtelnost, jas,
a život věčný! Po tobě co zbude, ten poklad síly, vděku, toužení, tvé hrdé sny, let k dobru vždy a všude, tou vlastní krví svaté nadšení:
To stačí, je-li potomstvu, čím tůně je mezi vřesem, nad níž dumá stráň, zkad vláha dýše, něha, chlad a vůně, a tajně večer kam pít chodí laň!
Cookies on Poetry Cove