Mží... Dlažba mokrá... Střechy jen se lesknou.
Z mdlé ruky péro padá, v duši tesknou
se neodbytná upomínka vrací
jak v stará hnízda v novém jaře ptáci.
Sním... Zavru oči... Po silnici jedem’,
sta kopretin jen svítí v poli šedém,
svět šedý dnes a jen ty květy svítí,
k nám z niv a příkopů a tak se třpytí,
že vítězně dne smutek přemáhají...
Tou září jejich jedem’ jako v ráji,
jejž viděl Milton v snu, kde beze ruchu
šlo tisíc andělů a světlých duchů
po velké louce zkvetlé, někam... v dáli.
Dík! – Vzpomínky nás dosud nezklamaly...