Kraj byl pustý. Ku obzoru
orný táh’ se pruh,
u noh v skalin nízkých svoru
močál v bahno tuh’;
zlaté blatuchy se chvěly
cestou, kam jsem šláp’,
dál na jedné noze bdělý
u splavu stál čáp.
Nikde ani duše živé,
já tu – tam ten pták;
ve západu záři snivé
jen se tavil mrak.
Vřel mou duší osamělou
sešlapaný cit,
bouřil, vířil silou celou,
chtěl se vyslovit.
Ale komu? – Nemám druhů,
ani družky též!
Sám tu bloudím v světa kruhu,
kolem blud a lež,
přetvářka zlá s čapkou blázna,
sobství bez mezí,
zisku na peníz dlaň prázdná,
tyran s řetězy.
Napad’ František mi svatý,
lidmi zneuznán,
v srdci oheň lásky vzňatý,
jak šel v pustý lán;
kázal rybám, kázal ptákům,
čím vřel a co chtěl,
sestře luně, bratřím mrakům
všecko pověděl.
Nemám ovšem jeho lásky
ani přízně k všem,
jeho stigmat, ani vrásky,
postů nocí, dnem,
nemám ani síly mnoho
v svatém horlení,
jíž pad’ tónu do jednoho
Tvůrce, stvoření!
Však též nemám hrdou pýchu,
státi sám a zvlášť,
stoicky se halit v tichu
ve mlčení plášť,
ni k těm, již mne poranili,
zlobu nemám, hněv,
mám jen zbytek slední síly,
mroucí v srdci zpěv.
Nuže tedy, naposledy
v světa hluchý šum
zni, co utkal pavouk šedý
z přediva mých dum;
tož jak patřím v sklonu síly
v světa spád a rej,
zazpívám – ty, bratře milý,
čápe poslouchej!