Vždy zahalena
jsi bohyně či žena?
V závojích tisíci
tmou jejich zářící,
však tichá jsi jak pěna.
Ach, kudy k tobě jen?
Je touto cestou sen,
či je to žití vřava,
ta bojovná a dravá,
je to ples náš či sten?
Jen jednou strhnout řízu,
co životů to stojí!
Ten boj chce krev i mízu,
v něm nikdo neobstojí
zdrán zápasem a bolem;
kdo moudrý, jde jen kolem
a zastavit se bojí.
Vždy zahalená
jak Saiský obraz děsu.
Sfinx spící na skal tesu
bez hnutí, nezměněná,
nad hlavou hymny serafinských plesů,
u nohou řvaní upoutaných běsů –
jsi bohyně či žena?