I v lásce obětí jsme egoismu.
Mně nestačilo, že jsi a že dýcháš,
že svou smím zváti andělskou tvou duši,
že dopřáno mi těžkou poutí světem
se zadívat v tvé drahé, věrné oči,
tvou ruku stisknout zjevně jako přítel
a tajně jako miláček tvé duše,
a vědět, každou vteřinou a chvílí
že přes prostor i čas má duše tvojí
dlí v ustavičném božském přijímání:
To vše mi nestačilo včera večer,
a zle jsem trpěl tímto egoismem,
jenž přál si víc, či míň, jak chceš to zváti.
Však přešlo to, zas patřím v čistý azur,
kde pluje velké slunce tvojí lásky,
a usmívám se jako děcko ze sna.