Jak poutník vyšel, zbloudil v lese. Kol rozhlíží se plachý host, vždy lákán dále s duší v děse zří v dlouhý ten a pustý hvozd.
Kol příšerné se táhnou stíny. Zda v shnilé vrbě blysk tam nach? Či zrak to šelem u mýtiny či bludičky to skáčí v tmách?
Ty štíhlé stromy jsou tak ztmělé, bez hnutí trčí k nebesům, v nich vítr usne; s větví stele se stále nových stínů tlum.
Tam rulík černým okem kývá, v skal strži číhá lilku květ, déšť žlutých jehel k zemi splývá, v něm stezky mizí každý sled.
Jen oči šelem planou bližší, jich pod nohou klest zapraská, let ptačích křídel zazní výší jak v nekonečnost otázka.
Kam letí asi klínem v šiku? Tam hleď, jak víří nad strání! Však poznáš, nežli zmizí v mžiku, to zlověstní jsou havrani!
V tom jako z výhně holé kmeny svit červánkový polije, jich suky v tváře proměněny – ó hrůzo! To jsou harpye!
Viz křivý zobák, spáry dračí a svislé prsy jako měch, z jich peří stín se k zemi vláčí, zrak rudý jako sopky žeh.
Pod nohou pruhem vlnovitým se mihne tiše kluzký had, jen rychle kol spěj krokem hbitým, zříš klaný jazyk v trávě hrát?
Tu šeré můry na pni holém bez hnutí, hvozdu jeptišky, slimáků stříbro trávy stvolem se táhne v květů kalíšky.
Čím dále měkne vlhká země, jak v šer jdeš dál a do ticha, a stínů víc, v jich středu temně cos občas zalká, zavzdychá.
A nikde východ. Nových stromů jen řady zas a v postavy kol kalného se kupí lomu par šedých zástup mlhavý.
Jak slzu květ má rosu v oku a plod, když touha nesmělá jej dotkne se ve bludném kroku, jest hořkého pln popela.
A smutek velký na všem leží a bez konce ta cesta jest, tmou houštin dereš se jen stěží, a čekáš toužně promyk hvězd.
A cítíš, vím to, zhynu kdesi, víc nikdy šťastný nebudu, a tupě bloudíš mezi lesy svých chimér, lží a přeludů.
Cookies on Poetry Cove