Do hloubky kovkop za démantem spěje
do vzduchu stuchlého, kde kahan blíká,
jak oko krhavé, kde vlhkost stříká
v tvář se stěn, ruda jichž se mokrem skvěje.
Do výšky větroplavec čaroděje
se letem vznáší výš, kde skřivan zniká,
změť mraků pod sebou, v nichž blesk se smýká,
van ostrý z chladu hvězd co v tvář mu věje.
Ten hloub se tratí v blankyt, onen v dýmy,
a jaký velký prostor mezi nimi,
jak bratři oba v snaze jsou i v práci.
Co výš, co hloub, kde mezi nimi střed?
Ráz větru vraždí jako plynů jed,
kdo více vyhrává, kdo více ztrácí?