To slunce zemi nelíbá,
z kolébky k nám se nahýbá
tvůj, Evo, úsměv milý!
Nám na blaha je vrcholu,
jak bychom tiše pospolu
číš blaha pili.
A nejsou to dvě fialky,
když zima prchá do dálky,
jsou, Evo, tvé to oči,
ty kvetou jako blankyt sám
a roní světlo tiché nám,
kam noha vkročí.
A nebrouká to, plný dum
kde vážný hvozd lne k oblakům,
doupnáků snivá druže,
to zkoušíš, dítě, řeči taj
a nám to zní jak z ráje báj,
kol kvetou růže!