Dél jsem doma nepobyl,
bratrův hrob jsem ozdobil,
dítě sestry pokolíbal,
hlínu z hrobu matky zlíbal.
A zas divný pud mne hnal
v cizinu, v kraj, dál a dál,
ten cit, vidět v touze bolné
nad sebou kol nebe volné!
Volné nebe! – To vše jest!
Ať strž mračen, ať strž hvězd!
Jen když dýchat volně mohu,
vše rád odevzdám již Bohu.
Širák s škeblí vtlačím v skráň,
poutnickou hůl chopí dlaň,
tak jdu světem, trním, květem,
modlitba jen chví se retem.
Za ty, v dálku tajemnou
kdo šli tady přede mnou,
padnu kdesi jako oni,
ať tam aspoň routa voní.
Růží nechci – jejich dech
rval by mne i po letech;
pochován kdes v pustém koutě
rád vše svěřím trpké routě.
V té chci dýchat, v té chci žít,
ta můj nejlíp zjeví cit,
zahořklá tak do únavy...
Routu vsaďte mi kol hlavy!