Oj, ty dumo česká, tajeplný smutku,
žel, jen k slzám nutíš a tak málo k skutku!
Kdo tě asi první, česká dumo, básnil?
Posud nám po tobě zrak se nevyjasnil!
Leží to, ach, leží na srdci co kámen,
pálí to, ach, pálí v zraku jako plamen.
Ku odboji náhle ruku mdlou to stiská,
v zápětí však pouze jenom hruď si stýská.
Oj, ty dumo česká, kdo byl otcem tobě?
Jsme tu pod tvou tíží jak pod hlinou v hrobě.
Stahuje to hrdlo, na prsou to dusí,
a ta ústa přec jen zpívat, zpívat musí!
Jako lehký mráček, sotva stopu nechá,
táhla’s jistě poprv hlavou otce Čecha.
Rostla jsi a houstla jako chmura tmavá,
když věznila Přimda kněze Soběslava.
Byla’s jako mračno v postrach všemu ptactvu
v srdcích Přemyslovců – láska ku cizáctvu.
Ale jako příkrov z Bílé vstala’s hory,
národ pod tvým tlakem dvě stě let byl chorý.
V pohár skanula jsi, v slzách planula jsi,
ze všech větrů do Čech, dumo, vanula jsi!
Otrávila’s píseň, na srdce nám lehla,
po pláních a hvozdech černým stínem šlehla.
Nejhloub ovšem má tě v duši sedlák český –
Dumo! kdy jen z tebe zářné šlehnou blesky?