Křídla! Křídla! – Proč jen člověk má se trudit bez křídel? Má se prachem brouzdat po věk, ač by rád v hvězd říši spěl?
Andělové křídla měli; vyšší stupeň kultury značil snad běl stříbroskvělý, zářící a bez chmury?
Jiní k tomu podle báje v křídlech měli očí sta, jak pěl o nich, strážcích ráje, apoštol i žalmista.
Ale tyto bájné zjevy žijí v obraznosti jen, jinak člověk o nich neví, chodec všední v noc i den.
Křídla! Křídla! – Snad se lidem do srdcí kams ztajila? Promluvme si o tom s klidem, pryč, co báseň zbájila.
Já však musím věřit v křídla, v srdci, vím, se zvedají, poesie, krásy zřídla když mé oči hledají.
Proč se zvedá srdce výše, „Libuše“ když začíná? Cítím, jak mi kdosi tiše křídla k srdci připíná!
Sladké dítě, dívko, ženo, v podezření mám vás hned, křídla, vaší krásy věno, zvedají mi duši v let!
Révo, krvi Dionysa, na dně číše křídla máš, života jsi, Vesny míza, křídly duši pozvedáš!
Otroci jsme všickni křídel, jichž nám v duši klíčí sta, ku břehům nás rajských zřídel nesou, ba v ráj dojista!
Básník všedně chodí v davu, pravý dědic Homera, v myšlenek svých vírném splavu patří v krásu večera.
Nežli naděje se, – letí, vyňal křídla z futrálu, umí lítat po paměti, moudře snést se pomalu.
Zná svá křídla a ví o nich, tenkrát jen ho zklamou, žel, když hřmí za ním na stu koních redaktor či věřitel.
Neb když láska déle mešká, a on chtěl by mít ji hned, tu je koule hmoty těžká, a tu prchá každý vzlet.
Křídla! Kdo zří, jak je vleče nejeden z nás prachem bos, co krev zvolna jemu teče... Ubohý pták Albatros!
Cookies on Poetry Cove