Ballato snivá, dítě sladké touhy,
jsi dech, jenž z jara spěje přes fijalky,
jsi šelest parku setmělého z dálky
pod nebem, červánků jež barví prouhy.
Jsi tón, jenž z houslí, mandolin a fleten,
jež v kůru přítmí leží kryty prachem,
se zvedl dumnou píseň provázeti,
již zpívá minulost, když smavý květen
nahlíží oknem gotickým, jež nachem
plá jako výheň v barev pestré změti.
Jsi verš, jejž říkáme si po paměti,
že vzpomínkou nás k drahé duši spíná,
jsi zvonů hlas, v němž poutník zapomíná,
že pochod jeho těžký byl a dlouhý.