I.

Nad propastí snů, nad močálem bídy jsem svého umění chrám temný vztyčil, leč květy snů mých hrůzy démon zničil a chrámu na práh sedly Eumenidy.

Jak Dante vstoup’ jsem v peklo lidské strasti, leč bez Virgila šel jsem jeho stíny; jak prorok usedl jsem na ruiny zpět zatouživ po idealů vlasti.

A co jsem snil, hned stalo se mi skutkem, co myslil jsem, již dláto vyslovilo, co toužil jsem, se v písně souzvuk slilo, leč mrtvo vše a tichým spjato smutkem.

A rostlo v postavy – ha, zřím je strachem vždy větší, větší, jako stíny noci; já cítil touhu obrovskou, je zmoci a vtělit v mramor svojí ruky vzmachem.

A karavanu snů mých noční poutí jak beduini přepadaly vždycky – tu zvedl se z nich jeden gigantický, jak lebku moji chtěl by roztrhnouti.

A přede mnou stál, zval mne do zápasu, rost’ v nekonečnost, zřím lví jeho oudy, zřím vous, jak splývá stříbrnými proudy, jak blesky srší změtí jeho vlasů.

Rtů jeho hnutím klesá národ k zemi, on s Bohem mluví jako s rovným sobě. – Stál přede mnou a já se třásl v mdlobě, on hromy vládl a já zůstal němý.

„Tys Mojžíš!“ děl jsem vyděšený k němu. „Co u mne chceš, ty, jemuž nebe malým? Viz, bojácně jak tvář před tebou halím, co mohu přidat k tvému diademu?“

„To, co mu schází,“ řek’ on hromů řečí, „tvé ruky vzmach, jenž nesmrtelnost třímá. Hle, Mojžíš teď tvé nohy obejímá! Ty z věků všech jsi pouze jeho větší!“

A stalo se. A za ním přišli jiní: dav magů, věštců, proroků a kněží, ti posud spíce ve mramoru leží, těch postava již skráně moje stíní.

Tam Sibylla jak ze sna probuzena se obrací tvář zastírajíc rukou, zrak strhán plane věštby divou mukou, půl démon, sfinx, půl furie a žena.

A pod výklenky mojich vroucích spánků Noc v hvězdném tichu sklání těžkou hlavu a usmívá se v snů líbezných davu, co Jitro ztápí skráně do červánků.

To království mé! Vládnu v něm a tvořím. Leč darmo ptám se: „Co ti, duchu, schází? Máš smrt i život, vesmír beze hrází, chtěj! a já chladnu – kyň! já rázem hořím.

Rci, jaká tajná schvátila tě bída, co ruší tebe krásy ve souzvuku? Svět u tvých nohou, ráj ti dává ruku“... I mlčí duch – však srdce odpovídá: