Když vzpomínám, jak našel jsem tě, schvátí
mne sladký cit, však propadávám hoři,
na rozchod myslím-li, jest mi, jak v moři
když plavci v pouti vůdčí hvězdu ztratí.
Ó jazyku se rozvaž! O závrati,
o muce, již mi denně Amor tvoří,
mluv o nezvyklém, těžkém o příkoří;
dík jemu, tobě chválu musím vzdáti.
Šest hodin bylo, slunce zašlo zlaté;
však slunce v tom je nahradilo jiné,
jímž k činům víc než k řeči srdce jaté.
Však velký žas mne zmoh’, jenž nespočine,
že, mluviti kde mělo, srdce vzňaté
v svém utrpení s hovorem se mine.