Já pil jsem z poháru světa! Teď, vlny jeho moří v duši a jeho slunce v očích, zvěstuji v této jásavé písni
život věčný! Já pil jsem z poháru světa! Dýchal jsem vůni všech jeho květů, propastí plul jsem blankytných nebes,
rozlomil pečeť všech tajů a střásaje s šatů svých jiskry hvězd jsem zajásal: Ó matko! Ó přírodo, dík za vše!
Za proud ohně, jenž v blescích mračen tajné má zdroje, jenž v slunci zářném věčný svůj krb má, jenž barví nachem červánků vlny,
jenž moři žehná paprskem zlatým, moři, kde bují perla, zemi, kde zraje broskev, jenž vlívá zlato své do zrnka révy
a z révy v pohár, z poháru v duši a z duše kypí v hymnické zpěvy!
Za ten proud ohně děkuji tobě, jehož rudým jazykem přivolán vítr rozmáchne křídla,
by v světa úhly roznes’ můj popel na tvou hruď, matko, by jeho teplem
se živil sosny mohutný kořen neb genziany květ, jenž mezi listím se kmitne jako vějíře proužky modré dívčí oko.
Dík tobě, matko, neb tys, jak soucitná Magdalena nad mou skrání rozbila drahou vásu nadšení
a vylila balsám poesie na mne, můj dík, ó matko! Já pil jsem z poháru světa! Tou silou strhám těsné desky rakve,
opojen předtuchou věčného života zajásám světu: Hle toto slunce, jež vstává nad mým hrobem, to jest mojí
pochodní pohřbu! Hle, tento skřivan, jenž nad mou rakví vznes’ v jásotu své osluněné křídlo,
to jest má píseň! Hle, růže bledá, která jarem zkvete na rovu mém, toť moje k všem láska!
Cookies on Poetry Cove