Kdo jednou k slunci duši zved,
syt otroctví je každý hned,
ten v tom, jak pouta chřestí,
víc nemůž’ najít štěstí.
Syt otroctví svá pouta rve,
kdo aspoň člověkem se zve,
leč ten, kdo v prach jej šlape,
zda, koho deptá, chápe?
Kdo člověk jest – jest boží syn,
skráň na přírody klade klín,
sluch sklání k zemi dolů
pod balvany svých bolů;
leč oko jeho – pne se výš,
hmat – hledá srdce někde blíž,
čich – přírody se spíjí
nesmírnou harmonií!
Ó nediv se, kdo kolem jdeš
a vlídně moji píseň čteš,
že tak jsem zpitý božstvím,
sil v lidstvu skrytým množstvím,
že jedno vím: Otroctví syt,
že pozvedám se nad blankyt,
ďas celý svět byť skoupil,
o krok bych neustoupil!