Jak, bohyně, tě zcela básník chápe!
Cos též jej volá v ráje mládí zpět,
však jako ty, vše lákadla v prach sšlape,
sám plivne sobě v illusí svých květ.
Ví, nemůž’ tomu štěstí vzpláti cele,
kdo jednou nahléd’ v stínů řasy ztmělé,
kdo lítost poznal, hnus a výtek hnět.