Nač tedy lkám, nač spřádám svoji dumu?
nač býlí žluče v zdrané pěstím hrudi?
můj nářek sotva soucitu květ vzbudí,
a směšný teď jest prorok v středu rumů.
Co mohu dělat? Moh’ jsem dlouhou hlídkou
mdlý, zpráhlý, zničen přec juž pochopiti,
že v bezdno věků stesky mé se řítí,
můj nářek že mi novou zbraní břitkou.
Kdo není žebrák světa ve okruhu?
Zem celá s lunou žebračka je taky,
jak Lazar zvedá zaslzené zraky
ke slunci oděnému v světla duhu.
A slunce samo s všemi planetami,
jež známe, žebrák soustavy jest jiné,
a dále jde to, až kde v řase stinné
mlh bezdných neznán, nepochopen námi,
Ten trůní Věčný! A já tvrdím směle,
on rovně žebrák jest, neb lásky nezná,
a světů vír, sfér hudba přelíbezná
mu s čela dumy nezaplaší ztmělé,
sám dokud Lazara jak svoje dítě
on nepozvedne, který ve jásání
na žebřík, po němž dojde do hvězd plání,
si splete všecky Satanovy sítě!