Ó Smíření! Noema holubice,
kdy sletneš k zemi? proč tvé křídlo váhá?
Či děsí tebe bědná hruď má nahá?
mé kalné oči a mé bledé líce?
Nad mrtvol spousty sletlas ve pravěku,
kde nyní dlíš? – Snad dřímáš v klínu boha?
Kde otálíš? Já čekám leta mnohá,
a nikdo víc nemluví ke člověku.
Jsou prázné oltáře tak jako hroby.
Proč, holubice, bůh ti svázal křídla?
Vím, našich srdcí, našich duší zřídla
jsou kalna pro tě, je v nich rmutu zloby
A sliny výsměchu a žluče záští,
že žárliv bůh na tvoje bílé peří
tě pro ty, kteří modlí se a věří,
ukrývá pečlivě v svém hvězdném plášti.
Co pomůže můj pláč? – Na rajském stromu
ty sedíš, zde jsi prorokův sen pouze,
zde sup je hltavost a havran nouze,
ty soudí svět v děl rachotu a hromů.