Na modly své měl zlata člověk dosti,
a bratr jeho mohl hlady zmírat,
skráň Zeva musil zlatý vínek svírat,
a v perly skryty býti svatých kosti.
A hrdý chrám se musil pnouti k nebi,
jen žebrák aby spal pod jeho loubím,
vše vzato horám, slujím, moře hloubím.
Má bída boha slávou líp se šklebí.
To jmění mé a boha věřitelem
jsem od věků a právo své jen žádám,
a nevím sám, proč zápasím a strádám,
a pariou proč po světě jsem celém.
Míň model jen a více lásky lidské,
míň oltářů, víc lůžek pro mé údy!
neb myslit musil bych, že bůh je chudý,
a věčné ony chrámy gigantické.
A skvosty země a vše skvosty moře
že oponou jsou, za kterouž se tají,
by člověk snil jen, jaké to jest v ráji
a necítil zde jaký trud a hoře!