Když člověku bůh děl: Zem dávám tobě!
za jeho zády ušklíbl se Satan,
ten hastroš, z cárů zla a nudy slátán,
juž věděl, jak to v příští bude době.
Když Kristus řek’: Ó kdož jste unaveni
své práce lopotou a vedrem leta!
ušklíb’ se Satan: Juž se knuta spletá
na chatry hřbet za její lenošení.
Co může říci více doba naše,
na chůdách ducha jež si vykračuje,
jež praví: Moje modla práce sluje,
já neznám boha ani satanáše!
Zem ke dnu provrtá a hvězdy blíže
jak motýlů rej před svůj tubus sláká;
však bude míti slzu pro žebráka,
jenž v potu, v prachu okovy své hryže?
Já pravím: Nebude, neb starý Satan,
s nímž svět zachází jako s šaškem dítě,
teď sluje sobectví a pýcha, v sítě
chyt’ každého a každého je katan.
A jako Moloch v klínu rozžhaveném,
tak pýcha se sobectvím, Moloch žhavý,
své vlastní děti požírá a tráví
a chudina jest hladu jeho plenem.