Jen jednou kdos mi řekl: Doufej, bratře!
jen jednou padl v tvář mi paprsk světla,
a obličej, jejž zloba věků zhnětla,
se vyjasnil do slunce lásky patře;
když v pokrytců a zákonníkův davu
šel Ježíš přede mnou, tu stanul náhle
a pohléd’ na mne; v dno mé duše zpráhlé
v tom sjela rosa nebes, já vznes’ hlavu
a v světle viděl ne tesaře syna,
leč Soucit sám, jenž s nebe zbloudil na zem,
chtěl chytit jsem jej – leč on zmizel rázem
a lidstvo naň vždy více zapomíná.