Když o ideách rozumoval Plato
na hlavě s věncem a s pohárem v ruce,
kdo všimnul si, že otrok úpěl v muce,
hvězd dotýkali se – a já byl bláto.
Když papež světu žehnal a když městu,
jak slunce když stál v prostředku své dráhy,
kdo všimnul si, že Lazar polonahý
dál úpí v kletby svojí těžkém trestu?
Dnes Helota, Spartakův otrok zítra,
a po stu letech zvěř vpřažena k strojům,
pod jinou formou starým, stejným bojům,
v plen vydán jsem byl bez naděje jitra.
A bastilla že padla, co měl z toho
syn chudoby? Moh’ tančiti, kde stála,
však bída zase z hadrů se mu smála,
a chtěla jíst – a to je přece mnoho!
A žebrák stejně hnis ran škrabal dále,
jak před boháče dveřmi v Palestině,
vždy v povržení, porobě a špíně,
co jemu po tom, když svět zabil krále?
Co papež dnes, co zítra caesar dá mu?
On jako vždy se schoulí v svoje hadry,
on bude dál zahřívat svými ňadry
paláců schody a portály chrámů.
A nadějí, kterou jej víra živí,
sen vyzlatí si, by jí klnul zítra,
a koruna jak papežova mitra
jsou masky mu, z nichž ďáblův ret se křiví.