V tmu uvržen, ač zrozen v světle žíti,
v prach povalen, ač určen k zlatohlavu,
syn potupy, ač očekávám slávu,
v let hotov padám přes otázku bytí.
Vždy týž a jeden v sterém žiju tvaru,
mne křídlo dějin nedotklo se v letu,
vždy týž jsem v lidstva úpadku i květu,
v Sibiřském ledu i v Libyckém žáru.
Já nosil cihly k stavbám faraonů,
já nosil kámen ku bastilly věžím,
dnes u boháče zlacených vrat ležím,
před chrámem zítra v lidstva šumném shonu.
Já na Gangu jsem seděl pod lotosy,
já dumal v zpráhlém písku Thebaidy,
mnou věků všech a lidí chvěly bídy,
vždy slzí zrak můj a můj ret vždy prosí.
U paty kříže zvedám dlaně v pláči,
skráň ukláním před popraviště schody,
dnes v žízni úpím o krůpěji vody,
ač sotva ocean mým žárům stačí.
Jak fantom králů sny se často míhám,
krok, v dějinách jejž činím, sluje věkem;
mně Krista úsměv jediným byl lékem,
stín padá na svět, když pěst k nebi zdvíhám.
Dnes nasycený soustem chleba malým,
jsem věčně, věčně nenasycen láskou,
a Job i Lazar pouhou byli maskou,
v ní pláčem zrytou skráň svou posud halím.
Jsem žebrák bídný, jemuž všeho třeba,
dnes holi k chůzi, zítra k boji meče,
jsem člověk, který věčností se vleče,
hned o myšlénku lká – hned o kus chleba.
Jen ob čas zvedám zbodané své ruce
a křičím k nebi: „Člověk jsem a hynu!“
Jen málokdo mne zří neb kráčím v stínu
a za mnou lačný chrt jde – revoluce.