Když svět, jenž umělci je vždycky cizí,
se proti němu staví,
když v zástup mnohohlavý,
jenž syčí kal a různě chválu váží,
že úsudek mu mizí,
že když moh státi cíle na zápraží,
jej zneuznání sráží
a k další pouti, lhostejnost kde sklízí,
jej nikdo nevybízí;
Ty, dcero nebes, zjevíš se mu v nitru!
Ty spící v jeho hrudi, perla snivá,
se stáváš hvězdou, za níž když se dívá,
mlh cár když krok mu zhatil,
zas najde cestu, kterou poutí ztratil.
Ty velekněze v prach zdeptanou mitru
mu zvedáš, safiry v ní kladouc čisté,
jež zloba nezatemní,
jichž světlo do větrů plát bude jisté,
v jichž milé záři zjemní
se v něhu vzdor, jíž hadímu jak jedu,
prý smaragd sílu smrtonosnou beře,
zas v nové ve důvěře
se zvedne silný, velký ku posledu!