Jak náhle stála před ním v blesku věnci
nejdražší jeho dcera,
tu cítil radost, kterou cítí ptenci,
když poprv křídla pestroperá
do vzduchu pouští plavbou neumělou,
z hnizd rodných kloníce se v propast mračen ztmělou,
a když jí poprv slabým křídlem brázdí,
když mocnou jejich za zdí
svit zjeví se jim v dáli,
jenž roste v řeku světla, jež se valí,
pak v celý prostor, v kterém dřímá země,
ta svatá s lesy, polmi, sady, klasy,
kde ocean se zmítá mnohohlasý,
řev jehož v hudbu zakonejšen jest jemně
a chví se, zmírá na prahu sfér vzdušných,
tu cítil svojí hrudí
hlas jásati, jenž ku životu budí,
jak v akkordech se třásl plesných, rušných,
to blaho matky, po bolestech bledá
jež k prsu plnému své dítě zvedá,
to štěstí tvůrce, myšlenku když svoji
zří ztělesněnou,
za kterou bil se v dlouhých roků boji,
již ztřísnil svět i člověk kalnou pěnou
a která, cítí, nesmrtelnost nese;
tu jako vichr, když se rozburácí v lese,
než tisíc zvuků na choral se spojí,
ten radosti cit rostl ve záchvatu,
jak lavina hřmíc roste cestou svojí,
než zhltí strž v tmy bílé majestátu.