Snů a skutečnosti lůno plné květů, plné plodů
otevřels jak ve pohádce a tam lidstvo pozval k hodu,
sáhl ve tmu minulosti, do pravěků šerých mythů,
v přírody taj, věčné kouzlo, v harfu nálady a citu,
do orgie skvělých barev stopils dumu gigantickou,
z dna vln jejich ozývá se písní velkou – vždy však lidskou.
Jakým okem viděls moře! – Vlny prázdné nebyly,
Tritonů v nich žije havěť, Nereidek národ smavý!
Jakým okem viděls hory! – Kentauři a kobyly,
hřebci duní v útok boje divoký a vyzývavý!
Jakým okem viděls hvozdy! – Ve prorockém tušení
za roh chytils jednorožce, hluboké jich mlčení!
Nejvíc však tě piju, dýchám ve posvátném háji cedrů,
vzdálen ruchu klopotnému, cizí hřmotu dne i vedru,
kdy se v stínech blíží průvod bílých, ověnčených děv,
co zní z dálky fletny echo ve Oread mroucí zpěv.