Já nevím nic, a proto nevěřím.
A přece, jdu-li hvozdu zašeřím
a vidím v dál táhnoucí oblaky
a ptactva shon a vše ty zázraky,
kterými vždy nás vnadí příroda,
když cítím, není bajkou svoboda,
sen o ní aspoň přejí člověku,
byť v nedohledném chvěl se daleku,
a patřím v obilí, vřes, na keře,
sám vlastní ustupuji nevěře,
sám cítím kdes tu Ducha přítomnost,
jenž strpí vše, vždyť sám jsem pouze host
na velké pláště jeho obrubě,
ať v blaho vede mne či k záhubě,
já cítím jej – ač pro mne bez jmena.
Blankytem tryskla hvězda plamenná
a znikla v hloubce nebes hvězdnatých,
zřím na sever a východ, západ, jih
a táži se: Zda jest v té směsi hvězd?
Zní z všeho odpověď: On všady jest!
Tu mně se zdá, že jest i v nitru mém.
Snad proto světu atheistou jsem.