A přec na vašich prsech člověk visí,
ó světy zářné, jak na prsech matky,
z vás pije úsměv smilování sladký;
své srdce mrtvé září vaší křísí.
Ve vašich runách vlastní země rysy
zří udiven a v pravěk letí zpátky,
na hřbetu velblouda, na prahu chatky
svůj žalm i vzdech na hymnu vaši mísí.
A třeba lhala slova věštců, magů,
a roury hvězdářů a pěvců dumy
a tuchy srdcí, v nichž den pravdy šeří,
nechť lampy jste jen věčných sarkofagů,
nechť hřbitovy, nechť prázdné tesy, rumy –
Jste život přec, kdo hledá jej a věří!