Snad hrozná věčnost čím se na nás dívá,
jste vy, ó hvězdy, pouze oči moře,
jež blesky sijí šírém po prostoře,
nad prázdnem jeho když ta věčnost zívá.
A písku lem a oceánu hříva
čím před vámi jest? Vaše tichá zoře
plá v ruiny, plá v lidský smích i hoře,
v své hrůze stejná, tichá od jakživa.
Bůh znaven věků jednotvárným sledem
vás Nekonečnu do kadeří vetkal
nad vedrem palem i nad pólů ledem.
By jeho zrak se s vaším pláním setkal,
teď řek’ by jistě novou nudou jatý:
„Nač míhá se tam dole ten prach zlatý?“