Malebné cizí světy, z daleka pouze nám v mlhách
často kynoucí z tmy, často v plášť stopené též!
Sestry vy skutečné naší vzdálené, bloudící země,
hledaje nejisté vaše, skoro mystické dráhy.
„Sestro má, soudruhu, bratře,“ volal bych za vámi z dálky,
nadšeně v objetí chtě vás stisknout, nadarmo vždy. –
Žel, sny krásné zůstaly povždycky krásnými sny jen!
Jedinou zem nám zváti matkou, a žel, i paní,
kdežto sny pouze jsou sny, skutečnost drsná tu ční.
Tam nám všem synům uplýval v práci a klopotě život,
myšlenka o krásném snu, v němž spřádal se Goethe i Dante,
zdála se pohřbena jen v básníků kouzelných snech.
Do dnů starých nová snění však mohutně řinčí,
staré novým stává se opět, líbezné báje
hlásí k světlu se zas, neb věčná, věčná jest vesna.