My krajem šli jsme za soumraku, den v sklon se chýlil víc a víc a kolem zdivenému zraku se mihlo divů na tisíc.
Kraj známý náhle změněn cele, hra světla plna rozmarů na tvář mu kladla masky ztmělé, teď určité, teď bez tvarů.
Strom oživnul a snětí kývnul a jiný stál zas nepohnut a jiný smál se, jiný zívnul a kořeny mát’ nohu v blud.
Před námi stezka křivolaká se zdála vlnit níž a výš; šum na hoře – to křídlo ptáka! Šum dole – z díry tryskla myš.
A stará jíva u potoka tak byla plna světlošek, jak staré kajicnici z oka by ručej žhavých slzí tek’.
Teď pukla clona mraků tmavá, z ní měsíce se probral pruh, teď skočil jako sťatá hlava, teď táh’ se jako v mlze duch.
Teď jako jab’ko nakousnuté, teď jako šípy proklaný, teď v rudé záři a teď v žluté, teď kulatý, teď strhaný.
Teď celý pažit stříbrem zrosil, teď usnul stromům na kmenu, jak liljí prales kdos by zkosil v sta rozlit světlých pramenů.
Teď v loubí stromů jisker nasil, jak z čarodějky kotle vír jich srší – v ráz teď všecky zhasil mrak černým křídlem – netopýr.
A clona jeho rostla hustá, tu čelo, nos a obočí, tu řada zubů a tam ústa, ten drak i měsíc zaskočí.
Juž spolknul jej, tma kol se slila, vše pohřbila v své záhyby, však brzy luna vyskočila jak Jonáš z břicha velryby.
A v jejím svitu vše se mění, zem nápodobí oblaka, stín tančí s ní, keř v luhu mění se báječného na ptáka.
A opuštěná bouda v poli se hrbí jako saně v skok, a tmavý potok pod topoly toť s ohonem je dlouhým zmok.
Zříš tlamu, kterou v olších skrývá, teď zvedá, noří v hlubiny, teď jeho hřbet se v modro stmívá, teď blýskly na něm šupiny.
Zeď stará u spustlého sadu se hýbat zdá, teď stínů tlum se přes ní přehoup’, na hromadu tam skočily, slyš v trávě šum!
Tam v sadě hoří výheň žhavá, plá jako rozžžhavená pec, na oheň kdos tam dříví dává a druhý k žáru hrbí plec.
Ten míchá, vzmach a dolů druhý jak s hvězd obrovskou kopistí; jak těžké kapky v spící luhy to padá šumně do listí.
A v dáli v temnu zvolna čejka si vykračuje přes luka a vrba jako čarodějka, jež hrbatá a bezruká
se choulí v plachetky své cáry, zkad svítí pouze očí dvé, plá zdoutnalého dřeva žáry ve vlhké tíši truchlivé.
A topoly dva zašuměly tak temně blíže stavidla, s nich jak by bleskem dolů sjeli dva stíny jako strašidla.
Hle, velký leknín otevírá své oko zářně svítící a jako bytost na tě zírá tak vyčítavý, truchlící.
Skok – žába tryskla, můra vzlétla a pavouk rychlonohý mih’ se po lupenu v řece světla jak trávy odstín na větvích.
A parkosy a trosky dříví teď svítí tmou a z dálky sem jak řada kostlivců v šer civí bezmasým, tupým úsměvem.
A luny svit jak po nich skáče, tak divně jich se mění tvar, ten ruce vzpíná a ten pláče, ten z hnátů rve si slední cár.
Ten tluče druha svými hnáty, ten hude jakés na skřipky, těm oči svítí, něhou vzňaty, co slyším – to jsou polibky.
A na stráni to divně hoří teď žlutým, modrým plamenem, čím dál se noha v bahno boří, strom kývá černým ramenem.
A z velkých děr, kde byly suky, Dryada skočí v okamžik – Já cítím chvění tvojí ruky a slyším v listí šum a ryk.
A zatím co se tiskneš ke mně, co zrak tvůj v temno nazírá, nám oběma se zdá, že země se pod nohou nám otvírá.
A sami že jsme dva jen stíny, jenž kráčíme zde stínů hrou bez cíle, vůle, bez příčiny, že srdce buší, žíly vrou.
Kam půjde to? – Ó, ztiš se, drahá, a bezpečně dál nivou v les, proč úzkosť v nitro tobě sahá? Na Callota si hraje dnes.
Kol příroda a humor její je děsný jako její klid, zříš úsměv na skal obličeji a stromy chechtem slyšíš znít.
Vše velké, gigantické na ní a její mračen děsný spěch, toť stín, jenž přelet’ její skrání, co úsměv hrál jí na ústech.
Cookies on Poetry Cove