Je na dně duší lidských skryta hudba, jež zvoní tam a hovoří a zpívá, nechť léta zmlklá ozve se přec časem, zvlášť za večerů tiché letní noci,
když rozdechne nám všecky struny srdce ten mistr tónů, vesmíru bůh, láska. Já často ptal se srdce: Co jest láska? a všehomírem v odvet zněla hudba,
až zachvělo se tajným plesem srdce: Jeť láska pták, jenž v kleci světa zpívá, rád za dne tichý rozpěje se v noci, vždy jásá, nechť i zoufá sobě časem.
Je láska poklad nezmenšený časem; úl medu věčně plný jesti láska, je úsměvem dne a je kouzlem noci, je hvězdných sfér ta nejtajnější hudba,
je vodopád, jenž na dně srdcí zpívá, je v srdcích světem a je světů srdce. Ó znavené ty, ztrmácené srdce, jen věř a paprsk tobě kmitne časem,
i pro tě na života stromu zpívá pták báječný, jenž nazývá se láska, i pro tě hvězdná temení se hudba, jež line se z tvé tváře, svatá noci!
Já často těkal, bloudil tichou nocí a ptal se: Země, kde tvé bije srdce? a ptal se: Světe, kde ta tajná hudba, jež od počátku prostorem zní, časem?
A všecko v odvet znělo: Láska, láska, tou stojí vše, ta ve všem plá a zpívá! Juž umlkám – však v houští slavík zpívá a hvězdy zlaté vonnou spějí nocí,
pod okny v stínu šepce mladá láska, rty tichnou v polibku a v tluku srdce, a úsměv šerem zazvoní-li časem, zní jako hrdliček a drozdů hudba.
Tys, poesie, hudba, která zpívá a letí časem, vichřicí a nocí, a řídí srdce, v nichž plá věčná láska!
Cookies on Poetry Cove