Ve páře jitra, ve které září
se sklání k zemi zrajícím vínem,
v aleji stromů košatých sváří
se divně v slunci světlo se stínem.
Ve páře jitra v aleji stromů
se sklání k zemi listí a nese
a babí léto na štítech domů
se divně v slunci chvěje a třese.
V aleji stromů ve páře jitra
v hře divných barev země jen plane,
plameny lesům šlehají z nitra
krvavých listů, jak zlato kane
jehličí s větví a v tanci línem
amethyst svítí zrajícím vínem.
V hře divných barev zlomených tonů
příroda rovna puklému zvonu
ve páře jitra chví se a třese,
jen ptáče tiká zpozděné v lese,
jen ptáče, kterému ulétli druzi.
V aleji stromů zřím stínů chůzi,
zřím listů polet v aleji stromů
a babí léto na štítech domů
a oheň slunce ve listí zvadlém
a něhu země ve květu spadlém.
Srdce, ty plno mroucích jsi tonů,
strhaných strun a rozpuklých zvonů,
chtělo bys, chtělo rozpnout se v dálku,
chtělo bys splynout ve větrů válku,
ten oheň slunce chtělo bys píti,
tu něhu země do sebe vlíti,
shrnouti na se ve skonu línem
zvadlé ty květy s tím zrajícím vínem,
splynouti s valným přírody klínem,
zapomnít – při tom v smrti však sníti,
ve páře jitra, v které se v září
světlo se stínem kouzelně sváří.