Jaké tóny neurčité
z hlubiny se duše valí;
tato jezero je skryté
mezi stromy, mezi skály
spí a dřímá...
Náhle z dáli
jako z hloubky něco hřímá.
Je to zvuk či je to světlo,
duše sama ani neví,
leknínem to z hloubi zkvetlo
jako fantom děvy
celý bílý...
Slyšíš flétny zvuk a zpěvy?
Jako zmámen sloucháš chvíli...
Zmizelo to... Co to bylo?
Mlčky spí zas tůně stmělá...
Co tvé srdce obloudilo?
Chví se tvoje bytost celá,
kol jen vůně
mdlá a schvělá...
Táhne nad zrcadlem tůně.
A přec vytušils to v mžiku
z této hudby, z toho znění
píseň radosti a díků,
hlavy sklon a políbení...
V sladké tuše
krasší není
nic nad tuto hudbu duše...