Hudba.

Chrám zvolna tměl se; oken malbou třpytnou se poslední svit slunce tiše krad, v tvář světce tam, v Madonny tahy vpad, jak motýli když duhobarví slítnou

pod klenbu starých rozložitých stromů. Cos vážným zvukem přitlumených hromů tu z hloubi zaznělo, pak výš se vzpjalo, pak zajásalo, splývalo a tálo

na melodii, hlahol z vzdechů stkaný hlas ženský provázel tam na varhany. A rázem rostla křídla mojí duši; vše velké, svaté, co zde život kruší,

co úsměv resignace a škleb spleenu juž dávno zdeptal, vstalo na ten hlas, jenž pod klenbou se vlnil, chvěl a třás, a zdál se hlasem andělským být v stínu.

To kouzlo hudby; kde na slova naše se připíná vždy hmoty závaží, pár vzduchových vln temno proráží, a skutkem je, co tušili jsme plaše;

Vzlet výš nad prach a popel k idealu a ponoření se až v hloubku žalu a nejvyšší, nač v žití času není, ať zvem to spása, z viny očištění,

ať zvem to láska, vše ta hudba řekla, jež po paprscích mroucích jasů tekla přes roucha, tahy, světců aureoly dál, z chrámu, stromů černých přes vrcholy,

by shasla slabým ohlasem kdes v poli. Tu poutník, jejž sem náhody dech zavál, v svém srdci cítě starých citů nával v dlaň hlavu sklonil, zamyslil se zcela,

a chrámu loď, to lesa hloubka stmělá, šel dál a dále, kam jej vedly tony, jak Faust své slyšel velkonoční zvony, a mezi mátou, douškou na pokraji

u cesty děcko viděl sedět v trávě: azurem jeho velké oči hrají, zří tázavě tak a tak pronikavě. Ó nahlednouti v těchto očí hloubi,

v nichž světa všecka tajemství se snoubí! A dítě ruku podává mu zvolna, co kolem zní tak sladká, nyvá, bolná ta melodie – varhan čili stromů?

To dítě víra, chce jej vésti domů, je na něm, jíti a zas šťastným býti. Pár kroků dál hřmí s plnou silou žití, a ještě dál na hrobech kvetou růže.

O sny! Co všecko hudba dělat může!