Hudba.

To starý motiv neznámého mistra: Pod klenbou šerou gotického dómu u varhan seděl muž, stál jinoch za ním; hra prstů vpadla do klávesů bystrá

a rostla v tónů vichřici, v cval hromu, muž pozved hlavu k juna dumným skráním, jak tázal by se: „Je to zvuk ten pravý? To, co jsi snil, vyslovit nedoved?“ –

Hra burácela, rostla v tónů splavy, svět vyjadřujíc byla svět. V ní poprvé se tvůrčí slovo chvělo, z tmy chaosu, jímž vyvolal Bůh světlo,

je od hmoty a temna rozděluje, by v hmotu žití věčný zárod selo, jímž pak by všecko zářilo a květlo, vln vzruch i sklon, co tráva, řasa sluje,

co zhráněno pak na tvar pevný slito, by první člověk moh tam nohu klást, co prosypalo tvůrčí velké síto, se v pavučině mohlo třást.

Tu hudbu první Adam slyšel v ráji, s andělských křídel splývala mu v dumy, než první slovo řekl retem chvějným, ba dříve jistě chyt je ve šalmaji,

v tom, cedry čím i třtiny zpěvně šumí, co z vln i klasu rythmem znělo stejným; ba z ráje vyhnaným na cestu v pláči ta zněla píseň – kdo ji vypěje?

V krok první přes kámen a přes bodláčí jak tužba, stesk, jak naděje! V barbarů řeže, v krve močál hustý, v tmy století a do otroctví bídy

vždy skanula jak božských slzí manna; do věků létla neznámými ústy přes zdi Kyklopů, přes Pyramidy, ji v souzvuk spjala Parthenonu brána;

zvěř před Orfeem klesla, sotva vyšel, a v struny zlaté lyry klidně sáh, s hvězd Plato sladké harmonie slyšel, v nichž Sokrates moh umírat.

Pak rozvlnila se již veletoky z té syringy, již umný pastýř zrobil, se stala světa veškerého řečí; v boj pouští vedla legionů kroky,

ples její triumf světoborců zdobil, ba každým dějin krokem byla větší. Když zhynul velký Pan, se tiše smekla, jak duše světové by byla dech,

v Bethlémské písni slovo své zas řekla nad jeslemi, po aeonech. Své v středověku hřměla „Dies irae“, pod křížem v „Stabat mater“ hlasně štkala,

v „Tedeum“ zajásala všehomírem... Ó závrati, ó opojení, víre! Kde břehy vaše, v nichž se rozjásala jak zvony plníc láskou svět a mírem!

Pak zněla v písni „božích bojovníků“ titánských řeží sledním ohlasem, a sírá lkala v Exulantů vzlyku s posledním Čechů zápasem.

I slovu urvala dnes vlády žezlo, neb v nejtajnější záhyb srdcí vnikla, se stavši duší snivých zpovědnicí; co božského kdy v lidstva sluch se svezlo,

kam slina všednosti zlá nedostříkla, čím dívčí ňadro touží k večernici, vše smyslů záchvaty, vše křečí zmatky, čím cílům svým jsou lidé nevěrní,

jak věrné zrcadlo všem hází zpátky, čím stůně člověk moderní. A zase zřím ten starý obraz mistra, jak sedí u varhan v gotickém dómu,

jak mladý, vážný muž se tyčí za ním; hra prstů v klávesy již vpadla bystrá a je to zvuků vichřice, cval hromů, muž pozved hlavu k dumným juna skráním;

však praví: „Dnes je hudba řečí světa, té pokud naslouchá, věř, nesvšední, šla dějinami, slyšíš? Zkvétá, vzlétá, a Čech v ní není poslední!“