Zralé hrozny mezi listy
topasem i amethysty
usmívavě kynou,
slunce chyceno v nich svítí,
babí léto svou se chytí
na ně pavučinou.
Jitro to je operlilo,
slunce oheň i jas vlilo
v žlutý, modrý hrozen,
a ten jásá celý zlacen,
Dionys že světu vrácen,
jimi znovu zrozen!
Trpělivě v listí hávu
uzrávají v zářnou šťávu
tiše, klidně sládnou;
slupkou svítí plná jádra,
vinařce když v plná ňádra
v sladší hrozny spadnou.
A když v zimě v něžné bouři
svět se tratí v mlhy kouři,
opět svítí z číše,
líp než výmluvnými slovy
sladké báje pijákovi
vypravují tiše
o kraji, kde slunce doma,
žhoucíma kde dívky rtoma
líbají, se smějí;
syrinx Panovu v své tíši
s Hellady on šťastné slyší
celou epopeji!