Kterak vlídně vítá zem
unavené svoje děti
v lupení a květů změti
nejkrásnějším úsměvem!
Zkrášlí i tu hlínu svou
tisknouc drahé kosti úže,
protká bledé šípků růže
motýlů i brouků hrou.
Sladkým se tu zdá být hrob,
vše tu kvete, voní, svítí...
Moci takto zahaliti
v srdci rány zašlých dob!
Tyto stále pukají,
jejich bol je stále nový,
cítíš dvakrát, v srdci rovy
žádné Vesny nemají!