Spí kdesi v hvozdě, kde se stále stmívá,
pod dubem tam, kde podleh’ dívky čáru,
kde zmizel zvolna tělem v stromu tvaru;
juž dlouhá jeho brada s mechem splývá.
Však v život přírody se stále dívá:
na zrosený luh, na řek modrou páru,
pod kůrou srdce v čilém kloktá varu
a v koruně pták – jeho duše – zpívá.
Když hvozdy rozhlaholí píseň plesná,
ryk honby, myslivců a chrtů roje,
tu kývá snětí, probouzí se ze sna.
Když milující však mech pod ním hebký
si zvolí k lásky hrám za hnízdo svoje,
zří s úsměvem jak otec do kolébky.