Starý jsem kdysi relief viděl
ve troskách chrámu, patřil naň dlouho,
zahřál mne divně, hluboko v srdci
prostotou dětskou podání svého.
Antický oltář a na něm urna;
z vásy té šlehal do výše plamen,
a na něm hřály čtyři se ruce:
dětské dvě svěží, patrně dívčí,
žilnaté druhé, patrně mužské.
Hlavy jich více nebylo vidět,
otlučen příliš relief byl,
ale z těch rukou mluvila touha,
po světle touha, po teple touha;
ty ruce dívčí jako ty mužské,
svalnaté ruce jako ty dětské
vzpínaly k ohni žádoucí dlaně,
tiskly se k ohni blíže a blíž,
z jemné žil spleti, z hrubé jich tkaně,
z obou to znělo: Hřejme si ruce!
Zadumán dlouho v hluboké dumě
nad touto kresbou lidských čtyř rukou
stál jsem a myslil: „Cože, jen ruce?
Hřejme si srdce, to platí víc!
Hřejme si srdce v dobro a krásu,
hřejme si duše v úsměv a vlídnost,
hřejme se všickni na ohni tom!“
Antický oltář mizel mi v mlhu,
mizel i relief sochařské práce,
zbyla jen myšlenka hovoříc dál:
„Hřejme se všickni v paprsku krásy,
hřejme se všickni na ohni dobra,
dříve než v sobectví zamrzne svět!
Hřejme se všickni! Bůh nám dal slunce;
zvali je dobrem, zvete je krásou –
slunce je tady, hřejme si srdce!“