Vždy moři bouřnému bych svěřil tíž svých dum,
vždy hvozdům hučícím a zářným západům,
vždy hvězdám v daleku,
vždy ptáku na sněti, vždy lani ve houští,
vždy doma svému psu, vždy tigru na poušti, –
však nikdy člověku!
Neb lesy, ocean a nebe zářící
jsou božsky lhostejny v pláč duše truchlící,
pták pěje klidně dál;
laň, pes tě vyslechne, byť třeba nechápal,
a tigr, tobě vděk, snad by tě rozsápal –
však člověk by se smál.