Smutných sade! – Zvadlá tráva
na pahrbcích nízkých kolem,
jakby zvolna žloutla bolem
pro ten život, jenž tam v hloubi
pomalu se rozpadává.
Cítíš sám, jak čas vše ničí.
Však z té kolem žluté trávy
– Ironie! – nový, smavý,
jarem se zas život snoubí,
v dlani samé Smrti klíčí.
Tak jsme v posled vděčnou látkou
všichni neznámému duchu;
v klidu snění, v bouře ruchu
v Smrti peň se život roubí. –
Zkoj se moudrostí tou sladkou!