Ve smaragd starých stromů moře zlata
se lilo mezi věže, střechy, štíty,
jak jehly lítaly kol dlouhé svity,
a v každém okně zlatá jiskra vzňata.
A barev bakchanálem vzpláti chvátá
ten obraz hradu, ztopen v jas a třpyty;
co mořem plamenů plá azur sytý,
noc v hlubině se valí černošatá.
A obraz Hradčan zářící a skvělý
jak fata morgana se ze tmy noří,
jak v staré slávy oživly by lesku.
Ó poutníku, jenž jdeš tu osamělý,
ten západ chvíli měj za novou zoři,
na chvíli ulev zoufalému stesku!