Paláce staré, vrata erbů plna,
vy zaprášená okna koutů všech,
k vám darmo života se vzpíná vlna,
neb v tříšti o vás láme se a ztichá,
kde s kleneb, štítů, chodeb stará pýcha
vyznívá v smutku akkordech...
Čas kolem jde a nepočítá roků;
o dveří z bronzu těžká klepátka
snad utlouk’ se, když dobývat chtěl v skoku,
co bylo zde a do budoucna plálo...
však nedobyl – vše vidíš, jak tu stálo,
zde času let jest – pohádka!
Snad nový dědic zde jen ticho zruší,
když po letech nastoupí majorát,
v portrétech po zdích spatří dědů duši.
Zda pochopí ji? – Nač se namáhati!
Nač fantomy se ze snů burcovati?
Po cestě bude dobře spát!
Na nedoměrné měsíců pak řady
se nehnou v oknech mrtvých rolety –
Vrátného s panskou nic neruší spády,
buď sklípnou si, buď taroky si hodí,
a staré paláce... ať, jak chtí, časy chodí,
spí stejně dnes jak před lety...